Je říjnová neděle. Venku pošmourno. Jsem v klubovně už od rána a právě dokončuju draka Šmaka na střediskovou Drakiádu. Přece to nevzdám, i když za náš oddíl půjdu tentokrát sama. Blíží se desátá a začínají se hrnout Potkani dodělávat své draky. Ti dva nejmenší pomalovávají dráčka Mráčka, zatímco starší živě gestikulují nad jinou konstrukcí. Přicházejí další a další členové oddílu s rodiči, kteří se dožadují jakýchsi instrukcí a vedoucí se jim musejí věnovat. Chvíli to vypadá kolem dvou velkých stolů na pořádný zmatek – někdo chce barvičky, jiný neví, jak přichytit na kostru draka průsvitnou fólii místo papíru, ale za chvíli už všichni sedí a vyrábějí. Za dvě hodiny zvládnou draky potáhnout, slepit, nechat uschnout, pomalovat i vyrobit z krepáku bábrlata na ocasy.
Na tom všem by nebylo nic divného, ale… Potkani jsou oddíl neslyšících skautů. Včetně vedoucích. A když je třeba něco vysvětlit, musí se znakovou řečí.
Když se na ně dívám, mám vždycky pocit, že je to dorozumívání neskutečně pomalé a zdaleka nevyjádří všecko přesně. Ale vlastně právě proto je obdivuju, co všechno dokážou 🙂
Jsou dvě hodiny odpoledne. Zdolávám poslední metry kopce nad Žižkovem a sotva dechu popadajíc, zdravím se s vedoucími, kteří pozorují dračí rej na louce. Medvědice, Rysové, a Potkani už jsou tu taky.
V první soutěži se hodnotí nejkrásnější drak. Každý může své tři body některému přidělit. Obdivuju usměvavého Mráčka s dlouhým ocasem a vyplazeným jazykem, na jednom z foliových draků roztahuje páv svůj barevný ocas, u mne boduje i červená krabice, která nevydržela jeden ze zkušebních startů a už nepoletí.
Další soutěž je v délce dračího letu. To je ovšem poněkud zapeklitý úkol. Organizátoři totiž zapomněli objednat vítr.
Nelítají ani kupovaní a léty prověření fenoméni. A tak kluci a holky neúnavně brázdí louku na vrcholu kopce a délka letu závisí spíš na délce jejich dechu.
A přece – ve chvíli, kdy trošinku fouklo, třepetá se nám nad hlavami – dráček Mráček.
Pak se hraje pár her, ale těch se vzdávám a beru draka…
Na schůzce ukazuju fotky z Drakiády. Nejmenší Jolanka, která jako jediná slyšící z Potkanů chodí na schůzky i s námi, se rozzáří jako sluníčko: „Víš, kdo byl vítěz?“
„To tedy nevím, nečekala jsem na vyhlášení…“
„No přece Mráček :-)“
„A co jsi udělala s dortem?“ „Rozdělila se s Potkany,“ usmívá se. „Byl moc dobrej, borůvkovej…“
Michala Kateřina Rocmanová
