Potok láká...„Ten potok není daleko od Prahy. Tak hodinku autem. Ale nepovím, kde je, nechci, aby tam jezdilo a chodilo víc lidí…“ napsal před lety spisovatel, sportovní novinář, rybář a velký milovník kraje kolem řeky Berounky, Ota Pavel. Toulala jsem se místy, která oslavil a proslavil ve svých povídkách a na jeden z takových kouzelných potoků narazila. Horký letní den přímo vybízel k loudání kolem vody a já se s chutí vydala směrem, kam skutečně moc lidí neputovalo. U silnice jsem se poučila, jak se chovat při případném setkání se zmijí (lokality CHKO Křivoklátsko se pyšní výskytem mnoha plazů) a šla.

    Potok krásný jako náhrdelník z perel
    Minula jsem pár chat a pak už nikde nic. Je-li to možné, přišlo mi, že potok odpovídal i po tolika letech popisu Oty Pavla: „… je krásný jako náhrdelník z perel, anebo čelenka z diamantů. Bublá a jenom tak trochu pospíchá z mírného kopečka smrčinatými lesy a pestrými loukami, kde létají bachraté včely a skáčí buclatí koníci. Má vodu křišťálové studánky a to je vidět na mělčinách oblázkové dno, bělostný písek, kameny a kořeny stromů. Olše a vrby se sklánějí nad tůněmi. A tady v tůních, mezi kořeny a kameny, jsou pstruzi. Nikdo neví, jak dlouho. Možná staletí, snad tisíciletí. Když je vyndáš z vody, jsou na dlani jak buchtičky a jsou skoro teplí, malincí mají na sobě oranžové a velcí karmínově černé tečky. Připomínají svými barvami tuláky z neznámých mořských dálek…“

    Na táboře poblíž Nezabudic. Nestanovila jsem si žádný konkrétní cíl. Řekla jsem si, že půjdu podél potoka, dokud to bude možné a bude mne to bavit. Má cesta byla tak trochu v duchu prázdninového hesla soutěže vyhlášené Dětskou tiskovou agenturou (informovali jsme ZDE) – Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co. Míjela jsem rozkvetlé pomněnky zrcadlící se v průzračné vodě, za doprovod jsem měla babočky síťkované a obdivovala jsem životaschopnost vrb. Jen pstruhy jsem zrovna nepotkala, ale je pravda, že jsem je zas až tak příliš nehledala. Z idylky lidmi opuštěné přírody mne vytrhl až nápis „dětský tábor“. Zvědavost mi nedala a chtěla jsem aspoň zjistit, zda to je tábor dětský „obecný“ a nebo pořádaný některým sdružením. To už ale cedulka neprozrazovala. Nezbývalo než se zeptat.

    Trpělivě jsem vyčkala u vchodu tábora, respektujíc prosbu, aby návštěvy do prostoru tábořiště nevstupovaly bez ohlášení. Hlavní vedoucí tábora – Petře Márové – jsem dlouze vyprávět o tom, co je server Adam a Česká rada dětí a mládeže, nemusela. Usmála se na mou námitku, že jsem návštěva nehlášená a nerada bych narušila táborový program. Pozvala mne dál. Brzy jsem se dozvěděla, že jestli se o něco v tomhle táboře nemusím bát, pak je to zdraví. Tolik vyškolených zdravotníků hned tak každý tábor nemá. Inu, vždyť pořadatelem tábora je Mládež Českého červeného kříže (M-ČČK). Tábořiště už v tomhle schovaném koutu Křivoklátských lesů funguje snad tři desítky let. Základna patří 7. PS Kladno – Potočáci a „červenokřižáci“ jsou zde opakovaně hosty.

    Kdo hledá Narnie?
    Jedna z vedoucích. Osazenstvo tábora tvoří tři desítky kluků a děvčat ve věku 6 – 15 let. O jejich zábavu, ale i celkové zázemí se stará sedm dospěláků (v „civilu“ jsou to většinou zdravotničtí pracovníci, studenti, pedagog a kuchařka z mateřské školy). Pochopitelně mne zajímalo, jak moc se v táborovém programu projevuje zaměření pořadatelského sdružení. Dominantou tábora prý není nácvik zdravotnických dovedností, ale klasická celotáborová hra, každý rok jiná. Pokaždé se hledá něco, co děti táhne a zajímá, čím zrovna žijí. „Loni jsme zachraňovali svět před řáděním mumie a ještě dříve nám Umberto Eko svěřil svůj odkaz a mi hledali jeho poklad,“ dodává Petra Márová.

    Tábor poblíž Nezabudic.Letošní „celotáborovka“ je motivována Letopisy Narnie. Z motivace vycházejí i jednotlivé názvy oddílů. Potkat můžete Lvíčata, Kentaury i Bobry. Dobrou zkušenost na těchto táborech mají s rozdělením dětí do oddílů nikoli podle věku a pohlaví, ale tak, aby se v oddíle naučili spolupracovat mladší se staršími, kluci s děvčaty. Velká část táborníků jezdí pravidelně, další účastníci se většinou od někoho o táboře dozví a přidají se. A tak i rodiče tuší, do čeho a s kým děti jdou. Ochotně respektují přání vedoucích a snaží se jim jejich práci ulehčit např. i tím, že korektně vyplní nejen kolonku o zdravotních problémech dítěte, ale nevynechají ani případné problémy výchovné. Takový případ, jako byl příběh dívky Petry v článku Kam s ní? – (viz) by se tu tak neměl objevit. Ale snadné to s dnešními dětmi na táboře není. Petra Márová jezdí na tábory jako vedoucí pravidelně a tak může srovnávat. Zdá se jí, že dnešní děti mají stále více nectností: „v táboře už jsme museli řešit potíže s krádežemi; slovník současných školáků též není zrovna příkladný a mnoho dětí ani nikdo nenaučil mít radost ze hry“.

    Velmi jednoduše mají v táboře vyřešený problém mobilů. Táborníci jsou předem upozorněni, že v přírodě není elektřina a tak každý mobil velmi záhy přestane fungovat. Rodiče mají možnost v případě potřeby kontaktovat vedoucího.

    Nejsou lidi?
    Táborníci z nezabudického tábora na výletě u Berounky. Spíš by se dalo napsat – jsou i nejsou. Těch, kteří by rádi na tábor jako vedoucí jeli, by se pár našlo. Ale… potíž je v tom, že kdo nechce táboru věnovat kromě své celodenní energie také kus dovolené, nemá to snadné. Ano, je možné, aby vás zaměstnavatel uvolnil. Náhradu mzdy pak může požadovat po zřizovateli tábora… A jste-li tím zřizovatelem vy (vaše sdružení), kteří jedete na tábor bez nároku na odměnu… Přitom cenu tábora tu mají spočítánu tak, aby pokrývala nezbytně nutné náklady – tj. stravování, ubytování a dopravu.

    Škola i práce zabírá v dnešní době lidem stále více času. A tak je hlavní vedoucí tábora ráda, když ti, kteří některý rok nemohou jet, neztrácejí s táborem kontakt a vyšetří si chvíli času třeba i na některý z víkendů. A snad to vyjde za rok či dva. „Není to jen zábava, ale i velká povinnost,“ dodává Petra Márová na adresu těch, kteří jsou ochotni a schopni si čas a energii pro druhé najít.

    Táborová dvojrole
    Petra Márová - hlavní vedoucí tábora. O tom, že v táboře je o program velmi dobře postaráno, mi nikdo příliš vyprávět nemusel. To jsem za čas, který jsem tam strávila, viděla sama. Žádné znuděné děti na táborovém náměstíčku. Stále se něco děje: míčové hry se střídají s rukodělnými a výtvarnými činnostmi, čas se musí najít i na osobní hygienu. Vždyť v táborovém provedení jsou akce typu mytí hlavy, koupání i praní, velkou událostí. Kolik dětí se takto poprvé, bez maminky, stará samo o sebe? Naštěstí je vždy poblíž některý z vedoucích, aby poradil, že „přeprat prádlo“ neznamená vyprat vše, co táborník za tábor zašpinil, ale jen to, co skutečně ještě bude potřebovat.

    Máma s dcerou. Když paní kuchařka začala nabízet oběd, s chutí se všichni pustili do bramboračky. A mohu potvrdit, že byla opravdu báječná. Prostě bramboračka táborová suprová. Aby táborový program běžel jako na drátkách, je za tím schováno mnoho předchozí práce. Teprve pak to vypadá, jako že to všechno funguje tak nějak samo sebou… „Mamííí…,“ dožaduje se pozornosti jedna z nejmladších tábornic, dcera hlavní vedoucí. Přece jen pro ni není vždycky jednoduché uvědomit si skutečnost, že maminka tu není vždy jen a jen pro ni, ale vlastně pro všechny kolem. Trošku zaraženě bere malá tábornice na vědomí, že když mluví maminka s někým jiným, musí počkat, až hovor skončí. S o to větší radostí pak mamince sděluje své zážitky.

    Vzpomněla jsem si na potíže, které zmiňoval Martin Kříž a tak ještě zjišťuji, jak tu mají vyřešeny latríny s ohledem na CHKO. Záchody tu mají stálé, zasypávané vápnem a pravidelně vyvážené. S ochránci přírody žádné potíže nemají a v dobrém končívají i každoročně opakované návštěvy hygieniků. Jak říká hlavní vedoucí – asi největší starosti jí přidělává snaha dodržet všechny hygienické předpisy.

    Začíná polední klid. V táboře je nadmíru příjemně a vlastně vůbec není poznat, že je tak velké horko. Blízký potok a les dělají divy. A k tomu ještě bere Petra Márová do ruky kytaru… V duchu si říkám, že je škoda, že nejsem jedním z táborníků. Loučím se jen velmi nerada.

    Světlušky u Rozvědčíka
    Vedoucí Vašek Feigl připravuje táborovou hru. Cestou od tábora jdu pomalu. Nějak se všech těch krás nemohu nasytit. A tak není divu, že mne jeden z vedoucích – Vašek Fiegl – dohoní. Průtrž mračen je velmi rychlá a nemilosrdná. Pod střechou legendární hospody U Rozvědčíka se tak ocitá neuvěřitelné množství vodáků i pěších výletníků. A tak máme dost času na to, aby mi Vašek, student střední chemické školy v Lovosicích, přiblížil své volnočasové aktivity (kroužek první pomoci, turistický kroužek, tréninky s nevidomými atlety). Nabízím pomocnou ruku při přípravě noční bojovky. Připravovat něco utajeně v táboře je totiž téměř nemožné. Podle návodu si mi pod rukama proměňují kameny ve světlušky. Nevěříte? Inu je to vcelku snadné. Nesmazatelným fixem na kámen namalujete světlušku a aby v noci svítila, přidáte jí světýlko. Světlušky z kamínků a svítících tyčinek. Velmi se prý osvědčily svítící tyčinky (light stick, známá jako chemické světlo) prodávané v rybářských potřebách. Záhy je potřebný počet kamínků omalován a doplněn světýlky. Ta už se pak jen na počátku hry aktivují. Svítivost mají asi tři hodiny, což by pro táborovou noční hru by mělo být víc než dostatečné…

    Je po dešti, Vašek se vrací s batohem plných pěkně těžkých světlušek do tábora a já putuji dál místy, která tak krásně popsal Ota Pavel. To ještě netuším, že „své“ táborníky potkám v údolí řeky Berounky i další den až se vydají na celodenní výlet.


    Mládež Českého červeného kříže (zkratka M-ČČK) je zvláštní složkou Českého červeného kříže (ČČK) podle § 59 Stanov ČČK. Je jedním z členů České rady dětí a mládeže (více ZDE). Webové stránky oblastní skupiny Praha – západ najdete na adrese www.mcck.org.

    Citováno z textu Potok pana inženýra, zveřejněného v závěrečném svazku Sebraných spisů Oty Pavla nazvaném Povídky z šuplíku (vydalo v roce 2004 nakladatelství Slávky Kopecké – Sláfka).

    Autor