„Na polovinu dětí platí televizní reklama“, konstatoval 12. července 2005 smutnou skutečnost titulek v Mladé frontě DNES. Inu, ještě, že mám doma (aspoň doufám) děti patřící do té druhé poloviny. Tedy vlastně ne doma, ale na táborech. Dcera brázdí se skautským oddílem každý rok jinou řeku. Syn tradičně kotví v Janských Lázních. Tábor plný dobrodružných her ho oslovil natolik, že s ním vyrazilo asi devět spolužáků a kamarádů. Je jim tam dobře. Ne pro každého je ale cesta na tábor radostná. Zaujal mne případ jedenáctileté skautky. Těsně před odjezdem na tábor řekla, že nikam nechce. Nechat ji doma? Takových peněz to stálo, navíc si matka už připravila vlastní program. Rad se v internetové diskusi sešlo přes osm desítek. Převažovaly názory, že nejlépe dceru vyslat, ale kdyby se jí tam přece jen nelíbilo, tak pro ni po první SMS vyrazit. Jenže – co je to nelíbilo? Že bude vstávat při budíčku a uléhat při večerce? Že nebude mít výběr ze tří jídel? Že… Co má tábor společného s reklamou? Inu, výchovu. Jak jsem se dočetla v článku zmiňovaném v úvodu, stále více rodičů podléhá tlaku ratolestí. A když už funguje dětem diktát co mají rodiče kupovat, tak proč nezkusit „poslušnost“ i v jiných oblastech? Rodiče, jsou-li dobře vychováni, přece neremcají a provedou!
Zkouška poslušnosti
Od Redakce