Ó, to by bylo něco! Děti, které by nekladly neustále se opakující otázky, děti, které by nehlučely, nepošťuchovaly se. Mám pocit, že takové děti by se jisté části společnosti velmi líbily. Způsobně by seděly ve škole, spořádaně by pak odkráčely domů a věnovaly se učení. Pokud možno po nikom by nic nechtěly. Jen nevím, jak by se za pár let společnost na tyhle „ideální“ jedince tvářila. Asi by jí příliš prospěšní nebyli. A tak – nechceme-li nechat vyrůst generaci, která bude jen čekat kdo ji kam postrčí, je dobré poskytnout dětem vhodný prostor. A to i za cenu jistého nepohodlí. Ano, připouštím, že děti při svých hrách hlučí, ba že jim někdy zalétne balón někam, kam by neměl. Ale je to snad důvod nepostavit na sídlišti hřiště? Je lépe v romantickém údolí vybudovat lukrativní penzion než poskytnout zázemí pro táborová dobrodružství? Ano, stále častěji se setkáváme s problém, že některé stavby pro využití volného času dětí (hřiště, cyklostezky, tábořiště) lze jen těžko prosadit a ty existující to mají zatraceně těžké. Hlavní brzdou zdaleka nebývají peníze, ale něco ještě vzácnějšího – vůle lidí v sousedství. Bude hůř?
Bude hůř?
Od Redakce