Na začátek dnešního sloupku píši dvě slova – nejsem rasista. To fakt NE. Představte si (já nemusím, já tam byla) nedělní odpoledne. Na malé hřiště mezi paneláky se sjíždí kluci na kolech, staví branky a dávají fotbálek. Při lichém počtu hrají tři na dva. Za několik minut dřevěnou lavičku obsazují další dva chlapci. Přibližně stejný věk, přibližně stejná chuť do hry. Přesto se v pomyslném poločase nepřidávají. Důvody si můžeme jen domýšlet. Přišli pozdě? Hra je rozehraná? Nebo snad barva pleti? Těžko říci. Není mi patnáct. Nebojím se řečí ostatních. Nejsem kluk a neumím hrát fotbal. Jen mi přijde nepochopitelné, že stále vychováváme děti nějak podivně. Proč by jinak dva rošťáci seděli na starém dřevě a zírali na prach z kopaček?!? Možná proto, že jsou blonďáci a jejich oči mají barvu nebe…
To fakt ne!!!
Od Redakce