Jsou daňové asignace velkou nadějí, nebo danajským darem? V poslední době jsem rozvířil poklidnou hladinu rybníka ČRDM svými poznámkami k problému daňových asignací. Dovolil jsem si poukázat na nezřetelnost rozhodnutí představenstva ČRDM o jejich podpoře a sklidil jsem za to kritiku, včetně úporné argumentace o průhlednosti rozhodování a nespornosti podpory této věci. Vnímám to opravdu jinak, ale nehodlám být negativistou za každou cenu, píši proto jistou úvahu k této věci. Mám za to, že se vcelku objektivně pokouším nahlížet klady a zápory této záležitosti, přestože názor vedení Pionýra (i můj osobní) je už spíše záporně vyhraněný.
Záměr na financování neziskových organizací – obecně prospěšných sdružení (a tedy i sdružení dětí a mládeže) cestou daňových asignací s odečtením procenta až dvou z daní fyzických (či také právnických?) osob zaujal v řadě organizací, ostatně i mě osobně. Představa „osvobození se“ od žádostí o státní či obecní granty na nejrůznější projekty, nutné pro smysluplnou činnost a od očekávání, co bude příslušnými úřady i zastupiteli schváleno, je jistě víc než lákavá. Určitě také úvahy o tom, že úspěšným a schopným sdružením poplyne do pokladen třeba i mnohem víc financí, než dosud, tedy velká naděje na další rozvoj. Jako občana mě potěšila představa, že bych mohl svá 1 – 2% daní, odevzdávaných státu, dát „sdružení svého srdce“. A kdyby všichni rodiče všech členů a vydělávající členové všech sdružení. To jsou vážně hezké představy.
Obhájci asignací tvrdí, že přinesou „neziskovkám“ peníze, ale hlavně vyvolají zájem občanů o jejich financování i činnost. Kdo chce, uvěří, ale možnost sponzorování přece existuje už dávno, sice složitější, ale blaho – podle našich zkušeností – mají velké, známé a oblíbené instituce nebo společnosti či nadace, které sponzorům mimo jiné mohou zajistit i reklamní místo v různých megakoncertech a v přímých přenosech na televizních obrazovkách.
Pro asignace hovoří, že prostředky z nich získané nebudou účelově vázány, jako současné granty a sdružení je budou moci využívat podle aktuální potřeby a snad i pohybu tržních cen. Prospěch z nich jistě donutí mnohá sdružení k větší aktivitě, k nutnému a neustálému zviditelňování své činnosti ve veřejnosti, ale. Uvážíme-li, že nejen v Pionýru je hlavním a nejdůležitějším přímá činnost s dětmi, zahrnující stovky, spíše tisíce hodin neplacené práce dobrovolníků, zbude jim ještě čas na další rozvíjení potřebných kontaktů s veřejností ve své obci, městě, na centrální úrovni?
Nepochybně dobrý záměr daňových asignací pro nás proto začal odkrývat nejedno čertovo kopýtko – a spíše asi kopyto. Nikdo zatím nevyjasnil, co bude dál s nynějším grantovým systémem. Opírá se o státní rozpočet, je zažitý, v zásadě i přehledný, a vcelku i kontrolovatelný. Je-li záměrem daňových asignací „ulehčit“ rozpočtu, lze zřejmě očekávat omezení, ne-li konec státních (i obecních) dotací. Ano nebo ne!?
Asignace jsou v daňovém systému ČR novinkou, stejně, jako před lety byla možnost sponzorství. Řadu let trvalo, než si sponzoři i sponzorovaní v dětských a mládežnických sdruženích uvědomili, co a jak je třeba udělat. Máme za to, že u asignací lze nepochybně očekávat stejný vývoj.
Nepochybně vzroste vliv médií, která si jistě svobodně vyberou, komu mediálně „pomohou“ a o kom informovat z jakýchkoliv důvodů nebudou, a tak samozřejmě ovlivní podstatnou část veřejnosti. V pozadí pravděpodobně zůstanou malá sdružení, která nebudou mít dostatek lidí a sil na vlastní propagaci. Jak jste na tom vy?
Přínos daňových asignací by byl nepochybně ještě vyšší, budou-li platit i pro právnické osoby, tedy velké firmy (často součásti nadnárodních řetězců). Tam už ale vůbec nebudou rozhodovat jednotlivci, ale firmy. Bude je zajímat podpora sdružení, zaměřených na turistiku, tábornictví, ochranu přírody, vodáctví – tábořících kdesi v lukách a lesích?
Už nyní se za veřejně prospěšné organizace prohlašují i různé skupiny lidí, o jejich veřejné prospěšnosti si dovolím pochybovat. Přehled ani kontrola spíše není, než je. Zvýší se s asignacemi? Nebo otevřeně, byť amatérsky řečeno: nepůjde o další pračky peněz?
Navržený finanční tok – od dárce k finančnímu úřadu a odtud k obdarovaným sdružením se jeví také vlastně anonymní. Komu pak děkovat, na koho se obracet příště?
A nebudou muset finanční úřady přijímat další „asignační“ úředníky? Budou se „neziskovky“ muset každoročně registrovat na FÚ? Jsou pravdivé zprávy ze Slovenska, kde už asignace zavedli od roku 2002, že třetinu z asignovaných částek pohltil zpětně finanční aparát?
Představitelé ČRDM velmi bojují za to, aby se na dobrovolné vedoucí nekladlo zase příliš velké množství povinností (např. v připravovaném zákonu o podpoře práce s dětmi povinnost se vzdělávat), ale kdo za nás odpracuje nezbytnou P.R. kampaň za zisk onoho procenta či dvou? Budou to v první řadě zase oni, dobrovolníci, kteří pracují s dětmi, potažmo s jejich rodiči. Není zde jistý rozpor? Na jedné straně se povinnosti snažíme ubírat, a přitom bychom zde ještě mohli hovořit i o jistém osobním rozvoji v této věci. V případě asignací půjde o nespornou práci navíc, ale klidně to podpoříme. Kde na to vezmou menší a malá sdružení sílu?
Zastánci asignací mají jistě dost zkušeností a nepochybuji, že i jasnější představy, že získají podporu veřejnosti a více prostředků. My, jako „odpůrci“, se obáváme hlavně toho, že se nezabýváme lukrativní byť potřebnou činností, která neoslovuje širokou veřejnost, strachujeme se časové a administrativní náročnosti „asignačních aktivit“, pro něž máme obavu, že nám bude zbývat stále méně času na hlavní činnost.
Stručně shrnuto: máme za to, že o asignacích je třeba vést daleko hlubší a důkladnější diskusi, přizvat i ekonomické odborníky a podívat se na zkušenosti evropských zemí, kde už podobný systém zavedli. Podle informací nejsou jen dobré – jsou tedy za každou cenu následováníhodné?
